Přestože nemám pilotní průkaz a v letadle jsem seděl pouze v menších až středních strojích určených pro turisty, zaručuji vám, že při poslechu posledního (ale co posledního, vlastně jakéhokoliv!) alba norské trojky COMMUNIC zažijete pocity pilota, který se svým letadlem prolétává nejrůznějšími klimatickými situacemi.

Skutečně, hudba COMMUNIC není jednoduchá, stejně jako pilotování letounu. Zažijete s ní pilotáž ultralehkého letounu, v němž se v poklidu vznášíte mezi oblaky. Vychutnáváte si výhled, vládne všudypřítomná a všeobecná pohoda. Posléze se však začíná zatahovat a první hrozivý poryv větru s vaším ultralightem pořádně zacloumá. Následují druhý, třetí a další, ještě silnější větrné nárazy a už to jede! Letadlo se s vámi kymácí ze strany na stranu, nevíte, kde vám hlava stojí. Ovládání letounu je stále obtížnější. Začínáte mít obavy, jak to s vámi a vaším okřídleným miláčkem dopadne. Najednou se však rozjasní, vítr se tiší až ustane úplně. Nevycházíte z údivu, jak je to možné.

Jenže ouha! Oko bouře netrvá příliš dlouho (tak to alespoň znám ze Simpsonů), což si záhy uvědomíte a máte oči navrch hlavy v očekávání, co příjde. A bouře je tu jako na koni a ještě silnější než předtím. Dostavují se i kapky deště, záhy přecházející v provazce, hromy duní a blesk stíhá blesk. Ruce i nohy máte plné práce, abyste se z té sloty/nečasu (vida, jak se nám tu sešli dva politici) vyvázli se zdravou kůží. Vzhledem k tomu, že už máte něco nalétáno, po hodině plné adrenalinových situací se vám podaří ukázkové přistání a můžete v nastalém klidu rekapitulovat, co se s vámi právě dělo. Let to byl nelehký, ale vy zjišťujete, že se nejednalo o zas tak strašnou bouři a ani prudkost větru se již nezdá takovou jako před pár okamžiky. Plně jste obstáli a hlavou se vám začíná honit stále sílící myšlenka, že by nebylo od věci si to znovu zopakovat.

Vzhledem k výše uvedenému, poněkud klopotnému metaforickému připodobnění struktury hudby norského tria a jejího možného působení na posluchače, k němuž byl autor těchto řádek přinucen svou neschopností přímo a jednoduše charakterizovat košatou hudbu a charismatický hlas frontmana Oddleifa Stenslanda, je zřejmé, že první poslech nemusí být z nejjednodušších. Kdo ale obstojí a dá COMMUNIC další příležitost(i), může být odměněn parádním posluchačským zážitkem v podobě variabilní a náladové muziky. O tom, že se jedná o hudbu, kterou je třeba prožívat, ostatně svědčí i obličej a grimasy shora jmenovaného frontmana v průběhu pódiové prezentace. Přemýšlím, k jaké jiné kapele bych produkci COMMUNIC připodobnil, paměť však selhává a na mysli nevytane nic. A tak mi nezbývá nic jiného, než vás přesvědčit k poslechu „The Bottom Deep“ anebo vás vyslat na nejbližší letiště k nákupu letenky a popřát vám bouřlivý let.